Jdu noční krajinou. Nemohu spát. Dívám se. Pode mnou se otevírá propast. Je temná, hluboká. Láká mne. Stačí se natáhnout, uchopit to, co uchopiti nelze. Cítím chlad. Je to jako mlha, která mne obklopuje, svírá, nepouští...
Skoro lituji, že nespím. Pak by to byl jen sen, který se vytratí v prvních paprscích slunce. Obrátí se v prach jako kosti dávno zemřelého... Avšak co je smrt? Je to také propast, hluboká a temná...? Bezedná a nikdy nekončící?
Nastává den. Slunce se napíná. Chlad vystřídá jemné pohlazení jitra. Ať už to bylo cokoli, je to pryč. Lehám si, ale stále ho vidím... anděla... jednou přijde, aby mě odvedl. Ale... proč ne dnes...vždyť dnes je tak krásný den na umírání. Téměř slyším hlas zvonu jak zpívá umíráček. Ale já stále žiji, dýchám, jsem tu. Přesto nemám zač děkovat. Protože smrt je darem. A vykoupením...
Nechť zříš jeden ze smrtelných hříchů
1. 11. 2008
Po měsíčním úsilí je povídka konečně dokončena. Na vaše otázky odpovím předem - ne, nejsem sadista ani masochista, nikdy jsem místa, o kterých je zde řeč, nenavštívila, i když by to byla určitě zajímavá zkušenost... a co se týče perverznosti - perverzní není ten, kdo píše, ale ten, kdo to čte... Mmch, dokážete uhádnout, jaký smrtelný hřích z těch sedmi jsem měla na mysli a proč?
On (od Nikol)
12. 10. 2008
Po dlouhé době povídka, nebo spíše zamyšlení se. Autorem nejsem já, nýbrž velice zvláštní člověk - Niki. Jsem velice ráda, že mi dovolila uveřejnit její dílo. A také za důvěru, kterou vůči mně projevila.
Víra
13. 7. 2008
Každý žije svůj život. Řídí jej, volí si, vybírá. A přesto se občas stane, že pocítí osten žárlivosti nad tím, co jiní dokázali získat a jemu to nebylo dáno...
Requiem pro básníka
1. 7. 2008
Jak moc se lidé nechávají ovlivnit svými tužbami...? A jak moc za to platí jiní? Co všechno jsme schopni obětovat pro splnění svých nejhlubších přání?