On (od Nikol)
Teď se ukázalo, jaký je doopravdy. Ten gentleman, co jsem ho obdivovala…Až teď jsem to pochopila. Po tak dlouhé době. Když říkával, že by se mnou chtěl strávit celý život. Jako hlupák jsem tomu věřila. Jak naivní!
Dříve to bylo jiné. Hezčí. Volnější, svobodnější. Dříve, když se nebál, že něco ztratí. Mohl jedině získávat. Byla to zábava. Po té tolik toužil. Ne po mně. Teprve teď jsem to pochopila. A já tolik toužila po něm. Chtěla jsem něco jiného. Chtěla jsem jeho.
Když už tohle všechno mám, tak to vidím jinak. Konečně tak, jak to je. Tak jako on toužil po zábavě, já toužila po vášni a spontánnosti.
Je se mnou rád jen tehdy, když se usmívám, jsem veselá. To, že občas člověk nemá dobrou náladu, nepřipouští. Prý - já mu ji dokážu zvednout vždycky. Zato on mě dokáže vždy uzemnit. Je se mnou jen v těch dobrých chvílích, v těch, které se mu se mnou líbí. V těch, ve kterých se cítím mizerně mě opouští. Nejen dnes. Radši se ztrácí, odchází, ale nezůstává. Nejsem mu přece takhle k ničemu, tak co tady dál dělat. Nejsem ta, která potěší a ani ta, která se usmívá. Jsem ta, kterou on vidět nechce. Ta, kterou radši nechá napospas samu sobě a nechá ji, ať přijde až bude zase tou usměvavou a napovrch šťastnou. Tou, kterou on chce. Tou, kterou nedokážu být pořád.
Vždyť jsem jen chtěla, aby byl se mnou, abych ho mohla cítit. Cítit jeho přítomnost, která mě uklidňovala. Nepotřebovala jsem s ním mluvit, bavit se nebo něco řešit. Jen sedět. Sedět a držet ho. Nechtěla jsem se mu s ničím svěřovat, když snad ani není s čím. Ne. To on nedokáže. Nedokáže se mnou být v těchhle, pro něj nudných snad až nezáživných, situacích. To radši odchází. Nečeká a nevrací se. Takový je. Nezmění se. A já? Já taky nedokážu jen tak vykouzlit čarovný úsměv…co s tím…co se dá dělat…snad jen přežívat. Zvládnou to. Teď jen…kdo…a jak.
Teprve dnes jsem poznala, jaký je ve skutečnosti. Měří všechny stejným metrem. Bez výjimky, i když tvrdí, že já jsem výjimka potvrzující pravidlo. Když mu bylo nejhůř, nebyl nikdo, kdo by se za něj postavil, pomohl nebo mu byl opravdovým přítelem. Proto nestál ani on za mnou, když jsem ho potřebovala. Když jsem potřebovala, aby mi byl nablízku. Nebyl tady. Nebyl tady pro mě. Jsou věci, o kterých nedokážu mluvit jen tak…aby mě nechávaly klidnou. Jsou věci, které nedokážu vyslovit. Nejen, že odešel, když jsem ho potřebovala…nechal mě za sebou poníženě přijít, i když jsem nebyla ta, která odcházela jako první. Cestou k němu jsem si říkala, že to bude snadné. Nepřišla jsem se ponížit…jen mu vrátit to, co mi-teď už neprávem náleží. Jak prosté, říkala jsem si…jenže nereálné…nedokázala jsem to. Vím, že on už se nezmění. Lidé se změnit nedokáží, ať se snaží sebevíc. Jen se celou dobu přetvařují, ale nejsou to oni. Tak jako já stále nedokážu ty slova vyslovit.
Takže se vlastně nic nezmění. Co mi zůstalo…jen víra. Věřím, že všechno bude jednou tak, jak jsem si to vysnila. Tak, jak jsem si vždycky přála. Slovy se nedá vyjádřit vše. I z mlčení se dá číst. Jen…se to naučit, chtít…věřit.
Komentáře
Přehled komentářů
Poznání je vždy kruté a vždy znamená zklamání, ale také přinaší něco nového - další pohled na svět, další zkušenost do života, další poznání o lidské hlouposti a povrchnosti... Na tom si ale musí najít každý sám své klady a zápory. Vždy záleží jen na člověku co si z nastálé situace dokáže vytáhnout.
A doufám, že ty na tom najdeš i nějaké klady. Jinak nezoufej, dokud ti zůstala víra tak je dobře a mohla by jsi mít snahu s tím něco udělat. Kdyby už ani víra nebyla, pak už je vážně zle.
Dále si myslím, že lidi se dokáži změnit, ale musí to chít oni sami ze svého vlastního přesvědčení. Jenže takových lidí je strašně málo až jsou skoro vzácní, ale hlavní je, že ještě jsou. :)
P.S.: Omlouvám se za ten nadpis, nemohlo mě nic napadnout a už bych šla docela spát, takže to prostě je bez nadpisu... ;)
- - - -
(Yennifer, 13. 10. 2008 0:31)