Šepoty duše
Noční ticho jemně přerušily pomalé kroky. Postava kráčející po kamenité cestičce mířila alejí k hranici pozemku. Celá v černém splývala s temnotou a doplňovala tajuplnou atmosféru. Dorazila až k vysokému plotu. Obratně se vyšplhala na nejvyšší sloupek a stanouce na jeho vrcholu zvrátila hlavu vzad, aby mohla pohlédnout na celou šířku nebe. Obloha byla jasná, hvězdy zářily neobvyklým jasem a nežně hladily ztichlou zem.
Dívka, okouzlena noční scenérií, se utápěla ve svém vlastním světě, aniž by věděla, že není jediným pozorovatelem. Muž, postávající v pozadí, vystoupil ze stínu stromů a připojil se k čarodějce. Oba beze slov vzhlíželi k nebi, naslouchajíc přitom šepotu měsíce. Nakonec ticho přerušil muž.
,, Dnes jsou hvězdy nádherné...“ řekne, v hlase je znát okouzlení.
,, Nádherné, ano. Měkký svit nočních tanečnic.“ v odpověď zašeptá dívka. Podívá na postavu po svém boku a její pohled vyhledá ten jeho. Najednou se cítí být rozpolcena mezi chladnou krásou hvězd a očima plnýma nevysloveného citu. Touha tak rozdílná, a přesto ví, že potřebuje pocítit obě strany této mince.
,, Je zima, měla byste se vrátit do domu.“ odvrátí se muž od její tváře. ,, Podejte mi ruku, pomohu vám slézt.“
Dívka ladně seskočí s kamenného sloupku a naposled vzhlédne k nebi.
,, Vskutku nádherné...“ Vykročí směrem k sídlu. Muž ji následuje. Když stanou před hlavními dvěřmi, dívka se otočí.
,, Půjdete dovnitř? Vaši společníci už odešli, můžete zde zůstat, pokud chcete.“ váhavě řekne. Jeho přítomnost je zvláštně uklidňující. Balzám na utrápenou duši.
,, Bude mi potěšením zůstat ve vaší společnosti o chvíli déle.“ odpoví muž a obdaruje ji vřelým úsměvem.
Vejdou do salonu a usadí se do pohodlných křesel naproti sobě. Oba se vzájemně pozorují. Muž chvíli sedí mlčky, sledujíc postavu, nakonec se zvedne a přistoupí k dívce, pohled zaklesnutý v tom jejím.
Má krásné oči, uvědomí si, temná modř. Nemůže se odtrhnout od její tváře. Pozoruje to němou hru emocí, která ji mění. Nakonec se proud pocitů zastaví a on čte v její tváři pouze bolest. Jeho srdce se sevře pod náporem vlastních, dosud neznámých citů. Pomalu vztáhne ruku s úmyslem dotknout se dívčiny tváře. V půli cesty se zastaví, snaží se ovládnout touhu. Neuspěje. Dokončí pohyb a bříšky prstů pohladí jemnou kůži. Nesměle pokračuje v pouti, obkreslujíc nežné rysy obličeje čarodějky. Sjede na ladnou šíji, krk, rameno. Poté se vrátí zpět a zastaví se na rtech. Přejede po konturách rudých úst. Uchvácen jejich smyslností a naplněný touhou políbit je, pohlédne do očí dívky.
Poté, co se chladná ruka dotkla její tváře, pocítila úlevu. Zavřela oči a plně se poddala něžným prstům. Když se zastavil na rtech, vzhlédla. Z jeho očí vyzařovalo něco, co nedokázala popsat. Byla tam i otázka. Nepatrně kývla hlavou.
Viděl její němý souhlas. Jemně ji chytil pod bradou a zvedl tvář. Po posledním střetnutí pohledy, si přivlastnil její rty v něžném polibku, tváře obou zdobené slzami.
Touha cítit ukrývající se v nejtemnějších zákoutích srdce je oba zastihla. Polibky se stávaly hlubšími, procítěnějšími a zoufalejšími. Ani jeden nebyl schopen déle dusit své tužby. Tu noc se oddali jeden druhému, odkrývajíc tak své duše, ukazujíc se druhému v naprosté nahotě, bez přetvářek a lží. Vytvořili pouto z krve, potu a slz, takové, které nedokáže zlomit ani Smrt. Tehdy jim patřil jejich vlastní svět, který viděli pouze oni dva. Svět stvořen touhou býti člověkem.
Komentáře
Přehled komentářů
No téda... Už vím, proč jsi to tak strašně kritizovala, protože se ti to povedlo. Nemám slov... prostě krásné...
- Nechtěla by jsi na sloupek od plotu sedávat častěji?
okouzlující
(Yennifer, 12. 7. 2008 13:43)