Věčnost? Kéž by...
Opět jsi byl nad věcí... Jako pokaždé. Málokdy se naše rozhovory přesunuly dál, překročily pomyslnou hranici obyčejných, nesmyslných otázek a odpovědí. Jako by ses snad nechtěl dělit...o sebe, své zážitky, pocity... cokoli. Byls tu pro mě, když jsem to potřebovala. Ale nic víc. Téměř jsi nemluvil o sobě, udržoval sis odstup. Věděls, že mi to vadí. Věděls, nebo tušil (nikdy jsem mezi tím neviděla rozdíl, jako ty), co potřebuju, abych se vyhrabala z toho všeho... ale nedals mi víc.
Často jsem ti vyprávěla o svých přáních a tajných touhách a tys naslouchal. Jako bych vyprávěla příběh a ty, jako věrný posluchač, jsi mě nechával mluvit, nepřerušil jsi mě. Občas jsi promluvil, zeptal se, odpověděl. Nic víc.
Byls tu, skoro každý den, ochotný mluvit se mnou, někdy i celou noc. Těšilo mě to, doufala jsem, že ti na mě záleží. Přesto mě v bezesných nocích zastihly špatné myšlenky, pochyby, že nejsi zcela upřímný. I o tom jsme mluvili. Přesvědčils mě, ale ten pocit jsi ode mě neodehnal. Nemohu ti to vyčítat, nebylo by to fér, ty víš.
Už dlouho jsme nevedli zajímavou konverzaci. Unavuje mě mluvit do větru, bez cíle rozprávět o hloupostech všedních dnů. Kam jsme to zapadli? Teď už si téměř nemáme co říct. Oba marně hledáme slova, věty, výrazy, které bychom použili a já si začínám uvědomovat, že naplňujících slov se už nedočkám. Snad je to mnou. Doufám v to, protože... nechci tě obviňovat... Jednou mi bylo řečeno, že žít v iluzi je špatné a hloupé. Já tvrdím, že je to milosrdné. Více, než si většina těch bytostí kolem umí představit. Občas je lepší žít v iluzi, byť synonymem je i zbabělost... Mám mnoho představ a je dobře, že je neznáš. Iluze a neznalost je požehnáním... většinou.
Nechápu tvé reakce. Pokaždé, když vyslovím něco, co ti zasahuje blíž než je ti milé, odpovídáš stejně. Nevyslovíš svůj názor. Pro mě je to útěk, ty bys to asi tak nenazval. Nedivím se, pořád máme oba jiný názor. Asi ti dost nenaslouchám. Pokud ano, pak jsou oprávněné mé výčitky svědomí a věty, že si zasloužíš někoho lepšího než mohu být já. Trvám na tom. I když, poslední dobou... se i ty vzdaluješ. Možná nevědomky, možná máš důvod. Tvá věc. Těší mě to, kvůli tobě. Svůj smutek tlačím hluboko do sebe, jako pokaždé, když mě nějak zraníš. Nechci ti kazit radost, štěstí, spokojenost. To si neodpouštím.
Myslím, že naše rozloučení bude stejné jako několik poslední týdnů. Mrzí mě to. Plní mě to mrzutostí a smutkem, že už ani ty nestojíš déle o má slova. Ale... kdo by stál. To si říkám pokaždé. A vždy je to naplněné velkou dávkou ironie. Zvláštní, jak stačí pár slov, náznak... od tebe... a zasáhne mě to více, než od jiných. Nevšímáš si, což mě těší i bolí zároveň. Rozpory, vždyť víš, znáš.
Musím jít. Nechci se dočkat dalších tvých slov. Už teď se musím ovládat, abych tě neodrazila silněji než dosud. Chci se, alespoň dnes, vyhnout výčitkám. Nůž není až takový kamarád, jak jsem doufala. Ale prosím, věty o špatném řešení mých problémů si nech pro sebe. Vím, že nedělám věci správně, říkáš to často, ale můj život pro mě ztratil smysl už dávno. To jen ty netušíš...